Podle téhle výmluvy to, že mimolidská zvířata (dále jen zvířata) plodí potomky, znamená, že je tedy morálně přijatelné pro lidi, kteří rovněž patří mezi zvířata, aby plodili potomky také. Jinými slovy, pokud zvířata vykazují chování x, pak je chování x morálně přijatelné pro lidi.

Klíčová chyba v tomto argumentu je, že u zvířat dochází ke spoustě chování, jako například infanticida či znásilnění, která by naprostá většina lidí odsoudila. Vzhledem k tomu, že zvířata vykazují jak chování, která by v lidském kontextu byla považována za přijatelná (jako spolupráce a sdílení), tak chování, která by byla nepřijatelná (jako chování zmíněná výše), nemůžeme je používat jako spolehlivý standard pro posouzení morálnosti lidského chování.

Vybíráním specifických zvířecích chování a opíráním se o ně pro ospravedlnění svého vlastního chování, zatímco současně ignorujeme jiná zvířecí chování, která bychom odsoudili, se dopouštíme účelového výběru (neboli argumentačního klamu zvaného „cherry-picking“). Mimoto, vzhledem k tomu, že dokážeme rozlišit zvířecí chování, která by v lidském kontextu byla přijatelná a nepřijatelná, očividně máme nějaký jiný morální standard pro posuzování lidského chování; tak proč prostě nepoužít tento standard?

Ohledně toho, že plození potomků je přirozené – tento argument má stejný nedostatek. Ano, plození potomků je přirozené, ale to, že je něco přirozené, neznamená, že to je morálně ospravedlnitelné. V přírodě nalezneme jak jevy, které by v lidském kontextu byly považovány za dobré (např. altruismus, spolupráce, soucit), tak jevy, které by byly považovány za špatné (např. infanticida, znásilnění, pojídání zaživa), takže se nemůžeme opírat o skutečnost, že je něco přirozené, k důkazu toho, že to je dobré nebo špatné; tohle je známo jako tzv. naturalistický omyl.

#2 – Když se nebudeme množit, lidstvo jednou vyhyne.

Když přijde na tuhle výmluvu, musíte být připraveni na to, že se konverzace stočí jiným směrem. Tímto se předmětem diskuze stává otázka „Je etické připustit, nebo dokonce napomoci, vyhynutí lidstva?“.

Mohli bychom vést zajímavou konverzaci o tom, jestli je etické nechat lidstvo vyhynout, než pořešíme otázku utrpení divokých zvířat, neboť jsme jediný známý druh, který disponuje potenciálem dosáhnout schopnosti eliminovat utrpení v přírodě (nebo se o to alespoň pokusit). Je ale nejspíše nejlepší věnovat se prozatím pouze vyhynutí lidstva. Někdo, kdo diskutuje o vyhynutí lidstva poprvé, pravděpodobně nebude připraven diskutovat o komplexní etice týkající se utrpení divokých zvířat a schopnosti vnímání.

Když je někdo proti vyhynutí, většinou jejich postoj vychází z kolektivistické a sentimentální perspektivy, ne z perspektivy racionální. Nejčastěji jejich námitky zní zhruba následovně: „Nemůžeme nechat lidstvo vyhynout, protože lidé mají nějakou vlastnost, pro kterou musí přetrvat, i když to znamená oběť jednotlivců“. Jak jsme mohli vidět naskrz historií, upřednostňování zájmů skupiny před zájmy jednotlivce často vede k obrovským morálním zvěrstvům, a není třeba velké představivosti, abyste uhodli, jak by to skončilo v tomto případě. Abyste posunuli konverzaci dál, musíte jim klást otázky jako „Proč musí lidstvo existovat?“ a „Kdyby k vyhynutí došlo způsobem, který by byl dobrovolný a neporušoval by práva žádného jednotlivce, co by na něm bylo špatného?“.

Tohle jsou zajímavé konverzace, ale nakonec je nejlepší nasměrovat debatu zpátky na to, nad čím má ten, s kým mluvíte, kontrolu: jeho vlastní chování.

#3 – Všichni ostatní budou stejně dál plodit děti, takže když přestanu já, nic to nezmění.

Samozřejmě, že když se jeden člověk zřekne dětí, nesníží to nijak významně celkový počet nových lidí přivedených na svět. To, jestli je čin etický, nebo ne, nicméně nezáleží na jeho popularitě. Navíc nejsme zodpovědní za chování ostatních, jsme zodpovědní za svoje vlastní chování; a to bez ohledu na to, co dělají ostatní. Tahle argumentace, pokud se rozhodneme ji přijmout, by také ospravedlňovala zabíjení zvířat pro jídlo: „To už můžu taky dál platit za zabíjení zvířat a jíst jejich mrtvá těla, protože všichni ostatní to dělají; když přestanu já, stejně to nesníží celkový počet zabitých zvířat.“ Vidíte ten problém?!

Cílem tohoto argumentu je zbavit svého proponenta jakékoliv morální zodpovědnosti pouze na základě jednání lidí okolo něj. Musíme mít na paměti, že pokud se rozhodneme „splynout s normálem“, naše apatie vůči morálce nemá dopad jen na nás; naše činy mají dopad na ostatní, a i když schováme hlavu do písku před důsledky svého jednání, nemění to nic na újmě, kterou ostatním způsobíme. Jistě, můžete ignorovat realitu, ale nemůžete ignorovat důsledky ignorování reality.

Lidé tvrdí, že jsou druhem, který dokáže rozlišit správné od špatného lépe než všechny ostatní druhy – tím nejinteligentnějším druhem – a přesto najdeme lidi, kteří, namísto aby chtěli vyřešit problém, se snaží svůj podíl na něm omlouvat odvoláním se na skutečnost, že ostatní lidé to dělají také. Pokud tohle není neúspěšná morální úvaha, tak už nevím, co je.

#4 – Rozmnožovací soustavu máme z dobrého důvodu; měli bychom se rozmnožovat.

Skutečnost, že máme schopnost se rozmnožovat, nám neříká nic o tom, jestli bychom se rozmnožovat měli. Naše anatomie nám umožňuje konat mnoho činů, které by se nám z morálního hlediska zdály odporné, ale neměli bychom přece jen uvažovat dále než jen o tom, co je v našich schopnostech – a to o tom, jestli je to správné?

Někteří mohou namítnout: „No, rozmnožovací soustava je speciální případ, protože má jen jedinou funkci, kdežto ostatní části těla mohou být použity k vícero účelům, mezi nimiž si můžeme vybrat. Takže ji musíme použít k tomuto účelu.“ Platí tu znovu to samé; ať už má orgán jednu, nebo více funkcí, není žádný důvod, proč bychom ho k jeho funkci museli využít. Může či mohou prostě zůstat nevyužity.

Většina lidí uzná, že existují alespoň nějaké podmínky, za kterých by bylo neetické plodit děti: pokud by dítě mělo mít ochromující genetickou chorobu, kvůli které by prožilo krátký život plný extrémního utrpení. Tohle uznání existence nějakých podmínek, za kterých bychom se zdržet plození dětí měli, demonstruje, že pouhý fakt, že máme schopnost mít děti, plození dětí neospravedlňuje. Pokud bychom měli přijmout argument, že plození dětí je z morálního hlediska ospravedlnitelné skutečností, že „rozmnožovací soustavu máme z dobrého důvodu“, pak by byly ospravedlnitelné všechny porody; včetně těch, ze kterých vzejdou děti, jejichž život nestojí za to žít (i dle standardu natalistů).

#5 – Podle mého náboženství je plození dětí v pořádku.

Mnoho lidí je silného náboženského přesvědčení a spousta z nich věří, že protože mají tohle náboženské přesvědčení, mají také právo nějakým způsobem kontrolovat ostatní. To je velice nebezpečný názor a mnozí z těch, kteří ho prosazují, ho vlastně po nějakém hlubším zamyšlení odmítnou (nebo se uchýlí k užívání jednostranných argumentů).

Pokud přijmeme postoj, že můžeme někomu něco udělat, protože podle našeho náboženství je to přípustné, pak, abychom byli konzistentní, musíme také přijmout postoj, že druzí mohou udělat něco nám, protože je to přípustné podle jejich náboženství. Někteří lidé například prohlašují, že by měli mít právo popravovat homosexuály, protože homosexualita je jejich náboženstvím zavržena, ale přijali by ti samí lidé, kdyby někdo jiný prohlásil, že by měl mít právo popravovat homofoby (tj. je), protože homofobie je zavržena jeho náboženstvím? Pravděpodobně ne. Většina lidí by souhlasila, že jakmile pochopíme, že tahle výmluva platí na obě strany, není už tak atraktivní.

Když někdo zplodí dítě, dělá něco, co se dotkne někoho dalšího, a náboženské přesvědčení – jak jsme si tu ukázali – není legitimní morální ospravedlnění. Navíc není podstatné, jestli by vám osobně nevadilo, kdyby se ten čin týkal vás, protože je možné, že ten druhý člověk nebude chtít, aby to někdo udělal jemu. Plození dětí, obzvlášť pokud natalista věří v peklo, znamená dát v sázku osud někoho jiného. Jestli by někdo byl ochoten vzít na sebe tohle riziko je irelevantní, jeho náboženství neospravedlňuje riskování za někoho jiného.

#6 – Pokud se přestaneme množit, kdo se bude starat o poslední generaci?

Tohle je zajímavá výmluva. Zatímco neospravedlňuje plození dětí, vyzdvihuje opravdový problém, na který se musíme zaměřit.

Zaprvé, proč neospravedlňuje plození dětí? Přivést někoho na svět pouze proto, aby sloužil nějakému účelu či protože má nějaký užitek, je něco, co by i natalisté většinou zavrhli. Když tuhle myšlenku dotáhneme do konce, znamenalo by to, že máme právo přivést bytosti na svět i pro jiné účely, pokud to povede ke zlepšení života lidí, kteří již existují. Tohle může vést k mnoha morálně problematickým činům. Bylo by ospravedlnitelné plodit lidi, jen aby mohli zaplnit továrny a pole pro zachování naší životní úrovně? Většina férových lidí by uznala, že by to ospravedlnitelné nebylo a namísto toho bychom měli připustit, že život není dokonalá situace a potřebujeme se vypořádat s překážkami (jako stárnutí) co nejlépe, ale to neznamená, že můžeme přivést na svět nové bytosti, aby vyřešily naše problémy. Děti nejsou otroci, kteří jsou tu od toho, aby sloužili ostatním.

Poznámka: Výjimkou z tohoto pravidla, kdy by bylo možné tvrdit, že je to z morálního hlediska ospravedlnitelné, je zachování lidské rasy s vyhlídkou na to, že by se věnovala otázce utrpení divokých zvířat. Klíčový rozdíl mezi touhle situací a „staráním se o starší“ je, že navrhované řešení tohoto problému není samo jádrem problému – zatímco plození lidí, aby se starali o další lidi, ano.

Nyní se zaměříme na problém starání se o starší v rámci toho, co by byla poslední generace. Upřímně řečeno, podle našich dosavadních poznatků tohle nemá dokonalé řešení. Můžeme se odůvodněně domnívat, že jak budeme zavírat průmysly, které podporují přivádění lidí na svět, více lidí se přesune k průmyslům, které slouží lidem, kteří svět opouští, nebo zkoumají způsoby jak tyto lidi podporovat. Je to překážka, kterou musíme překonat. Budeme muset zorganizovat společnost takovým způsobem, aby se mohla o sebe co nejvíce postarat, i když se bude zmenšovat. Možná se nám nepodaří najít dokonalé řešení.

#7 – Na světě je tolik utrpení; když já budu mít dítě, tak to z širšího úhlu pohledu nic moc nezmění.

Tahle výmluva naznačuje, že protože celkové množství utrpení na světě je tak obrovské, jejich podíl není dostatečně významný, aby byl důvodem „obětovat“ potěšení či naplnění v jejich životě – utrpení, které tím způsobí, je jen „kapkou v moři“.

Co tenhle argument ale ospravedlňuje, což je ze strany jeho proponenta pravděpodobně podvědomé, je v podstatě každý jednotlivý nemorální čin, který je možno spáchat, protože všechny jsou jen „kapkou v moři“. Ten stejný argument by například někdo mohl použít, aby obhájil, že chce bezdůvodně někomu vypálit dům jen pro své vlastní potěšení. Byla by skutečně pravda, že utrpení, které by přineslo vypálení toho domu, je pouhou kapkou v moři v porovnání s celkovým množstvím utrpení, ale to neospravedlňuje ten individuální čin. Tenhle argument je v podstatě pokusem každého zprostit jeho osobní zodpovědnosti, aby se rozumně snažil vyvarovat se ubližování druhým.

Měli bychom také poznamenat, že ten jeden čin jednoho jednotlivce, a to nejen v případě plození dětí, může mít za následek kolosální množství utrpení a nespravedlnosti. Podívejme se na příklad plození dětí: nemáte jen to jedno dítě, potenciálně otevíráte dveře stovkám (možná více) nových generací; to by nemělo být bezohledně přehlédnuto.

#8 – Moje dítě by mohlo najít lék na rakovinu nebo dosáhnout nějakého jiného skvělého úspěchu.

Je několik způsobů, jak se vypořádat s touhle výmluvou:

To dítě by bylo přivedeno na svět, aby vyřešilo problém, který je sám o sobě důsledkem existence. Přivést lidi na svět, aby vyřešili problém, který je způsoben tím, že lidé existují, se zdá býti nošením suchého dříví do hořícího domu. Dotyčné dítě by s mnohem větší pravděpodobností samo rakovinou trpělo, než by se stalo tím, kdo ji vyléčí. Proč se namísto vmršťování více lidí do světa plného těchto problémů nezaměřit spíše na podporování potenciálu lidí, kteří již existují? V podstatě se snažíme dělat vše, co je v našich silách, abychom minimalizovali utrpení, které někoho potká, když jsme to my, kdo ho v první řadě utrpení vystavil. Proč ho prostě utrpení nevystavovat?

Dítě by mohlo najít lék na rakovinu – ačkoliv šance je velmi malá – ale také by se mohlo stát sériovým vrahem či spáchat teroristický útok. Nikdo se nad tímhle nikdy nezamýšlí, když někoho přivádí na svět. Když je tahle výmluva přednesena, často je to zaobalené jako „No, moje dítě by mohlo vyléčit rakovinu, a když tomu tak nebude, tak to nevadí.“ Ale to není pravda, mohlo by udělat dobré věci a mohlo by také udělat ohavné věci, není to tedy o tom, že „by mohlo vyléčit rakovinu, nebo ne“, ale o tom, že „by mohlo vyléčit rakovinu nebo narazit letadlem do budovy nebo se stát podvodníkem“ apod. Tahle odpověď není tak úplně smečem do koše, jako spíše odbouráním naivního růžového pohledu, skrze který se člověk dívá na své potenciální činy.

Předpokládejme, že je člověk schopen poskytnout podmínky, které povedou k tomu, že jeho dítě pravděpodobně vyléčí rakovinu. Proč neadoptovat? Dnes jsou naživu miliony mladých lidí, kteří nenaplňují svůj potenciál kvůli nedostatku příležitostí či zdrojů. Namísto stvoření někoho nového adoptujte někoho, kdo již existuje.

#9 – Potřebuji rodinu, aby mě podporovala ve stáří, jinak budu osamocený a bez podpory budu trpět.

Lidé, kteří používají tuhle výmluvu, si soucit zaslouží. Je pravda, že nikdo z nás se nežádal o to, aby tu byl, nikdo z nás si nevybral břemeno stáří a samoty, kterou to často přináší. To ale není důvod přivádět nové lidi na svět.

Proč to neospravedlňuje plození dětí? Přivést někoho na svět pouze proto, aby sloužil nějakému účelu či protože má nějaký užitek, je něco, co by i natalisté většinou zavrhli. Když tuhle myšlenku dotáhneme do konce, znamenalo by to, že máme právo přivést bytosti na svět i pro jiné účely, pokud to povede ke zlepšení života lidí, kteří již existují. Bylo by pak ospravedlnitelné plodit lidi, jen aby mohli zaplnit továrny a pole pro umožnění naší životní úrovně? Většina férových lidí by uznala, že by to ospravedlnitelné nebylo. Děti nejsou otroci, kteří jsou tu od toho, aby sloužili ostatním.

Namísto toho bychom měli připustit, že život není dokonalá situace, a zaměřit se na hledání a budování dalších způsobů, jak uspokojit tuhle potřebu, které nikoho nevykořisťují:

Vybudujte komunitu s dalšími lidmi vašeho věku, abyste ve stáří mohli tuhle zkušenost sdílet s nimi.

Najděte instituci, která poskytuje komunitní péči či péči pro seniory.

Adoptujte zvíře z obavy o jeho zranitelnou situaci a jeho potřeby a važte si toho, že jako bonus budete mít společníka, ve kterém můžete najít emocionální podporu.

Adoptujte člověka z obavy o jeho zranitelnou situaci a jeho potřeby. Někdy možná bude zájem opětovat a starat se o vaše potřeby.

#10 – Mít děti je vše, co v životě chci, bez dětí můj život nemá smysl.

Tahle výmluva vychází z pocitů, které jsou rozhodně pochopitelné. Lidé, stejně jako všechny ostatní vnímající bytosti, mají vrozenou touhu se rozmnožovat. Život mnoha lidí je skutečně postaven na této biologické touze rozmnožovat se a pak žít jako součást (biologické) rodiny. Tohle ale samozřejmě nemění etické zásady plození dětí.

Nejprve je asi vhodné poznamenat, že není moc zdravé vkládat zdroj svého smyslu života do rukou někoho jiného, ať už ten člověk existuje, nebo ne. Naprosté většině lidí pravděpodobně prospěje samostatnost (nebýt závislý na činech druhých) v tom, kde berou smysl života. Každopádně to, že někdo odněkud bere smysl života, neznamená, že může někomu dalšímu udělat, co se mu zlíbí. Například (ačkoliv je to příklad extrémní) sérioví vrazi mohou získávat pocit smyslu zabíjením svých obětí, ale nikdo by tímto pocitem smyslu neobhajoval ten spáchaný čin.

Každopádně i přesto se nemusí proponent téhle výmluvy smyslu života vzdát, existují alternativy. Jedním z přímočarých způsobů je adopce. Na světě jsou miliony dětí bez rodičů, adoptovat a vychovat jednoho z nich poskytuje téměř stejný zdroj smyslu života. Musíme poznamenat, že na adopci by se měl člověk dívat z pohledu toho, kdo je adoptovaný, a jeho potřeb, ne z pohledu naplnění, které získá člověk, který adoptuje. Další možnost je najít silnou komunitu nebo poslání, pro které máte zapálení. Mít kolem sebe komunitu nebo mít poslání, které přesahuje váš život, vám může pomoci potlačit, nebo se dokonce úplně zbavit „potřeby“ rozmnožovat se, protože můžete získávat pocit smyslu z interakcí a vztahů v rámci své komunity nebo úspěchů, kterých dosáhnete v rámci svého poslání.

#11 – Jsem schopen svému dítěti dát dobrý život s relativně málo utrpením, takže je v pořádku ho mít.

Předpokládejme, že proponent téhle výmluvy žije v bohaté oblasti, chráněn před bolestmi života většiny lidí (nemluvě o životě mimolidských zvířat). I když někdo někoho přivede na svět do relativního bohatství, na světě, ve kterém žijeme, neexistují žádné praktické podmínky schopné zaručit, že život bude stát za to žít. Při současném stavu naší existence je vždy riziko, že se někdo narodí do života, který mu nestojí za to žít. Co například lidé, kteří jsou narozeni se silnou depresí? Co ti, kteří jsou narozeni s chronickou chorobou – nebo ti, kteří onemocní v raném životě – která jim způsobuje úmorné utrpení? Bohatství může snížit některá rizika, ale nezamezí jim úplně. Bez ohledu na to, jak malá je pravděpodobnost, že se něco takového stane – pokud je šance, že jejich život nebude stát za to žít, a není nutné je na svět přivést, pak někomu jinému nenáleží, aby se za ně rozhodl riskovat; obzvlášť vzhledem k tomu, že tím riskováním není co získat (neměli by žádný prospěch z toho, že přijdou na svět, protože neexistující nemají zájem o to existovat).

Život je jednoduše řečeno sled potřeb – u mnoha z nichž nejsme dostatečně obdařeni, abychom si je obstarávali – které musíme uspokojit, abychom se mohli vyvarovat špatného zdraví. Vytváření potřeb, které nemusí existovat, je zcela nelogické, zvláště když je můžeme uspokojit pouze neúčinně.

Tahle výmluva také nebere v potaz, jak mohou něčí život ovlivnit činy druhých. Tenhle svět je plný násilníků, vrahů, teroristů a dalších. Donutit někoho přijít na tento svět je, jako byste za něj prostě hodili kostkou a naivně doufali, že to dobře dopadne. Navíc by mohl být zdrojem bolesti druhých; co mu brání v tom, aby se stal školním střelcem nebo sériovým násilníkem?

#12 – Jednoho dne díky inovacím vymýtíme utrpení ze života. Pak určitě už nebude žádný problém, ne?

Ano, jednoho dne možná lidé vynaleznou nějaký způsob, jak odstranit utrpení ze života, ale to není důvod přivádět nové bytosti na svět.

Zaprvé, my nevíme, jestli někdy budeme schopni díky inovacím vymýtit utrpení ze života nebo jestli je to vůbec možné; ale předpokládejme na chvíli, že bychom toho dosáhnout mohli. Proč bychom vynakládali významné množství energie (což by tenhle riskantní plán s téměř určitou jistotou vyžadoval) na to, abychom eliminovali utrpení budoucích bytostí, které nyní neexistují? Jejich utrpení by existovalo, jen pokud by existovaly ony. Zdá se absurdní přivést bytosti na svět – kde je vystavujeme riziku utrpení – a pak se snažit zmírnit utrpení, které je potká, když je můžeme prostě a jednoduše tomu riziku nevystavit. Jako logičtější a etičtější řešení se jeví nepřivádět nové bytosti na svět a využít úsilí, které bychom bývali vynaložili na zmírnění jejich utrpení, na zmírnění utrpení bytostí, které již existují.

Předpokládejme znovu, že budeme jednou schopni vymýtit utrpení a že bychom k tomuto cíli měli směřovat. Úplně tu ignorujeme fakt, že tu v přechodném čase budou generace mezi dneškem a tímto budoucím momentem. Tyto generace, pravděpodobně dosahující miliard jednotlivců, přijdou na svět, abychom se do toho bodu dostali, a budou vystaveny utrpení. Bylo spravedlivé, že lidé ve středověké Anglii byli nuceni žít, jen abychom si mohli dnes užívat života s chytrými telefony a televizí? Kdo jsme, abychom někoho vystavovali utrpení kvůli vyhlídce vymýcení utrpení generací, které ani neexistují (vzhledem k tomu, že jejich existence by byla to, co by to utrpení v první řadě stvořilo)? Vystavujeme vnímající bytosti utrpení, abychom vyřešili problém, který ani nemusí existovat.

#13 – Odjakživa jsme se rozmnožovali. Je to normální a vždy tomu tak bylo.

Skutečně jsme se odjakživa rozmnožovali, ale znamená fakt, že jsme něco dělali odjakživa, že jsme oprávněni v tom pokračovat? To, že jsme něco dělali odjakživa, neznamená, že je etické to dělat nebo v tom pokračovat. Například jsme se odjakživa navzájem zabíjeli z lehkovážných důvodů, ale naprostá většina lidí by neospravedlňovala faktem, že jsme to dělali odjakživa, zabití z lehkovážného důvodu v současnosti.

Ohledně tvrzení, že plození dětí je normální: ano, je. Ale to, že je něco normalizované v naší společnosti, a neúčastnit se toho může dokonce vyústit ve společenské stigma, neznamená, že je to morální. Dělat to, co dělají všichni ostatní, bez ohledu na to, jestli je to správné, je konformita, ne morálka. Jak řekl Booker T. Washington:

„Lež se nestane pravdou, špatné se nestane správným, a zlo se nestane dobrem jen proto, že je přijaté většinou.“

Jako příklad řekněme, že zatímco otroctví dnes stále existuje, není považováno za amorální čin; je z etického hlediska drtivou většinou lidí odmítáno jako nemorální. Bývalo však normální, a to v každé společnosti, většinou velkoplošně. Činy, které všichni odsuzujeme jako nemorální, byly jednou normální. Dnes je naší povinností rozpoznat, které nemravnosti jsou normalizované, a odmítnout je.

#14 – Přispěji svým dílem tím, že budu mít pouze jedno dítě. To je lepší než mít tři nebo čtyři.

Nejste v situaci, kdy musíte buď mít vícero dětí, nebo pouze jedno; každý má možnost nemít žádné. Samozřejmě, že mít jen jedno dítě není tak neetické jako mít dvě nebo sedm nebo deset dětí, ale pořád máte to jedno dítě. Morálnost přivedení dítěte na svět není poměrná nějakému smyšlenému počtu potenciálních dětí, které byste mohli mít. Ať už jste vždy plánovali mít jen jedno dítě, nebo patnáct dětí, etický problém přivedení toho jednoho dítěte na svět je stále stejný.

Analogicky, bylo by etické, kdyby někdo fyzicky napadl dítě pro své vlastní banální potěšení, pokud by se obhajoval tím, že řekne „Ale já jsem nenapadl patnáct dětí“? Ne, samozřejmě že ne; nezáleží na tom, kolik špatných věcí byste mohli provést. Každá věc, kterou uděláte, je posuzována sama o sobě a podle toho by měla být hodnocena. Je to absurdní výmluva, kterou lidé přednáší v naději, že vyzní jako rozumný kompromis (mezi jimi a nejsem si jistý kým); prostě nefunguje.

Musíme si také uvědomit, že mít byť jen to jedno dítě neznamená pouze mít jedno dítě. Otevírá to možnost stovky generací dlouhého rodu, který může skončit tím, že budou přivedeny na svět tisíce nových lidí; každému z nich bude ukřivděno.

#15 – Nemít děti je sobecké. Určitě jste rádi naživu, proč byste chtěli někoho dalšího připravit o šanci na život?

Názor, že nemít děti je sobecké, je absurdní. To, že někdo nemá děti, nikoho nepřipravuje o šanci na život, protože ten člověk neexistuje. Není v nějakém podsvětí, kde vzhlíží na Zemi a přeje si být naživu, prostě neexistuje; když neexistuje, jak může být o něco připraven? Není tu nikdo, kdo by mohl být o něco připraven.

Co je sobecké, je děti mít. Lidé neplodí děti pro dobro těch dětí – neexistující dítě nemá žádný prospěch ze svého příchodu na svět – dělají to, aby uspokojili své vlastní touhy, a přitom někoho vystaví riziku utrpení. Tohle je snad sobecké – myslet si, že máte nárok stvořit úplně novou bytost, která musí uspokojovat potřeby a vyhýbat se nebezpečím, jen abyste mohli naplnit nějakou touhu nebo uspokojit nějakou potřebu, kterou cítíte. Dotáhněme tuhle výmluvu k jejímu logickému závěru. Kdybychom opravdu dělali něco nemorálního tím, že nemáme děti, a tím pádem někoho připravovali o šanci na život, neměli bychom povinnost mít co nejvíce dětí (nebo alespoň tolik, kolik nám jich dovolí uživit zdroje, které máme k dispozici)?

Skutečnost, že vy nebo já jsme možná teď rádi, že jsme naživu, je pravděpodobně dána kombinací naší biologické touhy pokračovat v životě (a tím pádem se pak rozmnožit, řečeno evoluční terminologií) a skutečnosti, že se nám dostalo toho štěstí, že máme (relativně řečeno) dostatečně dobrý život na to, abychom si to mysleli.

#16 – To je jen váš depresivní pohled na svět, musíte se dívat na světlé stránky života.

Ať už je to schválně, nebo ne, tahle výmluva se vyhýbá argumentům pro zřeknutí se plození dětí a namísto toho se zaměřuje na potenciální předpojatost, kterou byste vy jako jednotlivec mohli mít (je to taková argumentace zdrojem). Argument by měl být posuzován sám o sobě, nehledě na předpojatost člověka, který jej přednesl; pokud je výsledkem jeho předpojatosti chybný argument, pak to prozkoumání přímo toho argumentu stejně odhalí.

Nemluvě o skutečnosti, že plození dětí je doslova vnucování svého vlastního pohledu na svět někomu jinému (tzn. co když nebude mít tak pozitivní pohled na život jako jeho rodič?), podívejme se přímo na výmluvu samotnou. Co se týče návrhu na „dívání se na světlé stránky života“, ten naznačuje, že antinatalisté nevzali v potaz žádné příjemné prožitky (nebo „dobré“ věci) v životě a pokud by je v potaz vzali, život by se nezdál tak špatný. Tahle výmluva vůbec neřeší ten zásadní problém. Ano, můžeme v životě prožít dobré i špatné věci, ale jde o to, že proponent téhle výmluvy nemá právo pokoušet štěstí někoho jiného, obzvlášť pokud tím riskováním není co získat (tzn. z příchodu na svět nemá dítě žádný prospěch). Nenáleží mu, aby prostě někoho stvořil, protože to chce.

#17 – Jestli je život tak špatný, proč se prostě nezabijete?

Těm, kteří používají tuhle výmluvu, uniká jistý klíčový rozdíl, a to je rozdíl mezi tím, zabránit tomu, aby někdo přišel na svět, a sprovodit někoho ze světa. Jakmile je někdo z jakéhokoliv důvodu přiveden na svět, celou věc to mění. Od této chvíle má zájmy, má preference, vnímá. Pro někoho, kdo už existuje, bychom se měli snažit zvýšit potenciál prožití dobrých věcí a snížit riziko jeho utrpení. Samozřejmě nebudeme schopni tohle realizovat dokonale, ale měli bychom se snažit, aby byl pro každého čas strávený na téhle planetě zproštěný utrpení, co nejvíc to jen reálně jde. To znamená, že pokud někdo chce zemřít, pokud jeho život dospěl do bodu, kdy je tak nesnesitelný, že důstojný odchod ze světa by byl lepší, pak je to jeho volba.

Samozřejmě je také mnoho praktických důvodů, proč by antinatalisté chtěli zůstat naživu: jako dva příklady uveďme rozšiřování povědomí o anti-prokreativní etice a bojování za širší uznání morálních práv zvířat.

Jinak tahle výmluva vlastně ukazuje, jak nemorální je realita plození dětí. Pro vysvětlení se podívejme na analogickou situaci:

Představte si, že v noci jdete domů a nějací chlapíci zastaví auto, vhodí vás do kufru a v rychlosti odjedou po dálnici. Prosíte je, jste vyděšeni, trpíte a ptáte se jich: „Proč to děláte? Kam mě vezete? Jak tohle můžete dělat?“ a oni vám prostě odpoví: „Nelíbí se vám to? Nechali jsme odemknutá dvířka. Pokud se vám to nelíbí, tak vyskočte. Ale nedávejte nám za vinu, že jsme vás sem dostali, nenutíme vás zůstat – tady jsou dvířka. Pokud je to, co vám děláme, tak špatné, tak prostě vyskočte.“

#18 – Nesnažte se mi vnutit svůj názor. Jestli budu mít děti, nebo ne, je moje osobní volba.

Tohle je zajímavá výmluva. Stejně jako je technicky vzato něčí osobní volba, jestli půjde do nejbližšího parku a napadne dítě nebo jestli bude zabíjet zvířata pro jídlo, je technicky vzato jeho osobní volba, jestli bude mít děti, nebo ne. O to tu ale nejde, jde o to, jestli je to etické; otázka je, jestli bychom takové věci měli dělat.

Je pravděpodobné, že proponent této výmluvy používá termín „osobní volba“ jako něco, co je mimo morální sféru – jako volba oblíbené písničky nebo poezie ke čtení – něco, do čeho by druzí neměli mluvit. Tak tomu ale není; volba, o kterou tu jde, má přímý dopad na někoho jiného. Je to hazardování s bezpečím někoho jiného a určitě to do morální sféry spadá. Takže nestačí říct „je to osobní volba“ a myslet si, že si můžete dělat, co chcete. Máte moc stvořit novou bytost a také máte zodpovědnost to neudělat.

#19 – Děti by měly být vděčné za to, že existují.

Když někdo vysloví tohle tvrzení, bylo by vhodné zeptat se na několik upřesňujících otázek: „Které děti? Ty, které jsou oběťmi obchodování s lidmi? Ty, které jsou roztrhány při teroristických útocích? Ty, které v raném věku srazí auto a pak se budou potýkat s dlouhodobou bolestí? Ty, které se narodí s depresí?“ Kdykoliv přivedeme novou bytost na svět, vystavujeme ji všem těmto nebezpečím. Jasně, nebezpečí by se jí mohlo vyhnout a možná bychom byli schopni zmírnit všechna ta zla a hrůzy, ale nikdy nám nenáleželo, abychom ji do té pozice vůbec postavili. I když je pravděpodobnost, že se narodí se strašnou degenerativní chorobou, velmi malá, proč byste to riskovali, když je na světě tolik dětí, které již existují a potřebují domov?

Hazardujeme s jejich bezpečím jen z jednoho jediného důvodu: abychom uspokojili svoji biologickou touhu rozmnožit se, a to není něco, za co by děti měly být vděčné. Když už, tak bychom my měli být vděční, že nás naše děti více neviní.

#20 – Měli byste vynakládat svůj čas na to, abyste pomáhali lidem, kteří již existují, ne na všechny tyhle šílené řeči o lidech, kteří ani neexistují.

Určitě jsou tu naprosto oprávněné boje, které je možné vést, za zlepšení kvality života těch, co již existují – a vést bychom je měli – ale neměli bychom ignorovat urgentní morální problém, kterým je to, že nadále přivádíme nové bytosti na svět; můžeme se zaměřit na obojí. Řešte jakýkoliv dnes již existující problém, co se vám zlíbí, jen nemějte děti a nepodporujte v tom ostatní.

Když se nad tím zamyslíte, budete mít víc času a zdrojů, abyste řešili problém, na kterém jste se rozhodli pracovat, pokud nebudete mít děti. Navíc rozhodnutí nemít děti sníží počet lidí a zvířat, kteří by potenciálně byli vystaveni katastrofám a zdravotním krizím jako hladomor, sucho, nemoci apod.

Také je pravda, že snížení počtu narozených lidí obecně časem uvolní zdroje pro ty, kteří již existují. Nemít děti znamená, že bude méně „konkurence“ soupeřící o zdroje; takže ti již existující, kterým se snažíme pomoct, budou pravděpodobně mít k dispozici více zdrojů – a také my k tomu, abychom jim mohli pomoct – které by jinak byly využity na starání se o nové lidi, kteří se narodí.

#21 – Ale kdybyste se bývali nenarodili, neexistovali byste a nemohli byste vést tuhle debatu.

Dobrý postřeh! Ano, ten člověk by neexistoval, kdyby ho jeho rodiče bývali nepřivedli na svět. Ale skutečnost, že ho jeho rodiče na svět přivedli – a důsledkem toho teď mluví s člověkem, co přednesl tuhle výmluvu – nemá absolutně žádnou spojitost s otázkou, jestli jejich rozhodnutí bylo etické, nebo ne. Skutečnost je, že žijeme ve společnosti, kde je natalismus normou a lidé se k němu hlásí bez jakéhokoliv kritického zamyšlení. Jsme evolučně predisponováni k tomu, abychom se chtěli rozmnožit, a není to chyba toho jedince, že se jeho rodiče bez zamyšlení vydali cestou reprodukce.

Dalším faktem je, že když už teď člověk, kterému je přednášena tahle výmluva, existuje, je lepší vést co nejvíce konverzací o anti-prokreativní etice (nebo se věnovat nějaké jiné formě anti-prokreativního aktivismu) ve snaze přesvědčit ostatní, aby neměli biologické děti. Jde v podstatě o to, vytěžit co nejvíce ze špatné situace a pokusit se udělat s tou situací, do které jste byli postaveni, něco dobrého. Konverzace vedená s proponentem této výmluvy je jednou z takových konverzací.

#22 – Bolest je subjektivní. To, co považujete za utrpení, se nemusí jevit stejně vašemu dítěti.

Tahle výmluva se z velké části jeví jako poslední zoufalý pokus o ospravedlnění plození dětí – je to natalistická obdoba výmluvy „rostliny cítí bolest“– ve formě tvrzení, které není nijak založeno na realitě. Snaží se prosadit, že přestože všichni lidé – a také ostatní zvířata – mají stejnou nervovou soustavu a cítí bolest podobným způsobem (snad jen kromě vzácných genetických abnormalit), jejich dítě bude z nějakého důvodu vnímat bolest novým způsobem, který je odlišný od našeho vnímání do dostatečně významné míry, aby pro nás bylo iracionální použít svou vlastní zkušenost, výzkum a vědomosti jako výchozí bod. Buď nabude nervová soustava jejich potomka jinou anatomickou podobu nebo bude vnímat „bolest“ skrze jiný mechanismus než nervovou soustavu.

Skutečností zůstává, že nemáme žádný dobrý důvod domnívat se, že jejich dítě, nebo vůbec jakákoliv další bytost, která přijde na svět, bude vnímat bolest jinak. Nemáme žádný důvod domnívat se, že bude narozeno s velmi odlišnou nervovou soustavou nebo nějakým novým anatomickým znakem, které by generovaly jinou formu bolesti nebo změnily, jak je vnímána. Drtivá převaha důkazů nám ukazuje, že bude narozeno, stejně jako doslova každý jiný, se stejnou nervovou soustavou jako my ostatní a bude vnímat bolest stejným způsobem jako my všichni. Samozřejmě, že všichni máme odlišné emocionální založení a líbí či nelíbí se nám jiné věci, ale všichni sdílíme základ: pokud mi uříznete ruku... budu to cítit a bude to bolet.

#23 – Kdo jste, abyste mi říkali, co mám dělat?

Tohle je vlastně argument bez pointy, který lidé – ať už vědomě, nebo ne – používají, aby se pokusili zbavit své osobní zodpovědnosti v dané morální otázce. Jde o to vyhnout se tomu, aby někdo jiný poukázal na jejich zodpovědnost a oni pak museli ospravedlňovat své činy nebo názory. Vrah, násilník či někdo, kdo týrá děti, může také říct „Kdo jste, abyste mi říkali, co mám dělat?“. Jak řekl Michael Shermer:

„Už není přijatelné, abyste jednoduše prohlásili své morální názory; musíte k nim poskytnout důvody, a ty důvody by měly být založeny na racionálních argumentech a empirických důkazech, jinak budou s největší pravděpodobností ignorovány a odmítnuty.“

Musíme konverzaci rychle nasměrovat zpět k hlavnímu problému, abychom mohli vystavit proponenta téhle výmluvy více protiargumentům a obecné anti-prokreativní etice. Pokud se konverzace dá ještě zachránit, tak bychom ji mohli posunout například takhle:

„Omlouvám se, jestli to vyznělo tak, že se vám snažím říkat, co máte dělat – není tomu tak. Snažit se o to by ani k ničemu nevedlo, jak bych si to vynutil? Jen se vám snažím představit způsob přemýšlení o tomhle tématu, který jste možná ještě neslyšeli. Naprosto chápu, že to může být nepříjemné. Většině lidí, se kterými jsem o tomhle doposud mluvil, se to zdálo jako naprosto cizí myšlenka, ale po tom, co o tom nějaký čas přemýšleli, jim to trochu začalo dávat smysl. S jakým aspektem antinatalismu máte zrovna teď největší problém?“

A teď přesměrujete jejich pozornost na něco jiného a můžete posunout konverzaci dál.

#24 – Ale přece stejně jen budete reinkarnováni. Takže když vy osobně nebudete mít dítě, nic to nezmění.

Pro účely argumentace vezměme nejsilnější interpretaci téhle pozice a předpokládejme, že reinkarnace je vážně pravdivá. Pokud je reinkarnace pravdivá, proč by někomu bylo jedno, že se bytosti vracejí na svět znovu a znovu? Víme – a tohle není diskutabilní – že pokaždé, když někdo přijde na svět, je hazardováno s jeho bezpečím. On si to nevybral – někdo jiný ho nuceně postavil do této pozice – a mohl by nakonec prožít krátký život plný opravdu nesnesitelného utrpení. Takže neměli bychom se i z pohledu reinkarnace chtít snažit co nejvíce snížit počet masitých, vnímajících nádob, skrze které je možné bytosti donekonečna přivádět zpět na tato jatka života? Méně bytostí pak bude reinkarnováno zpátky k životu, a tedy tu bude méně bytostí, které by se mohly stát obětí týrání dětí nebo někým s vážným postižením nebo někým, kdo v mládí zemře hlady.

Tupac Shakur jednou řekl:

„Jediné, čeho se na smrti bojím, je, že se vrátím zpátky reinkarnován.“

Tupac tohle možná řekl jako antinatalista, možná ne – ale je to citát, který vyzdvihuje naši pointu. Kdo by proboha komukoliv přál, aby byl neustále vmršťován do existence, pokaždé vyveden s rukama za zády přímo na palebnou linii? Tomuto bychom se měli snažit zabránit, a tím pádem snížit šanci, že kulka zasáhne cíl.

#25 – To je strašně nebezpečná myšlenka! Měli byste být opatrní, když o tom mluvíte.

První věc, kterou si musíme uvědomit, je, že filozofie antinatalismu sama o sobě není nebezpečná. Naopak to, co je nebezpečné, je život a přivádění nových vnímajících bytostí na svět. Jsou neexistující bytosti v nebezpečí? Ne, protože neexistují, aby vůbec mohly být ohroženy. Přivádění nových bytostí na svět – pod vlivem zaslepení optimistickým zkreslením – podněcuje mnohá nebezpečí na tomhle světě (např. válka, nemoc, znásilnění apod.) a vytváří nové bytosti, které jim budou vystaveny. Kdyby tu nebyl nikdo, kdo by mohl být vystaven nějakému nebezpečí, tak by už nemohlo být nebezpečné!

Nicméně musíme také uznat, že lidé umí pokřivit a zmanipulovat filozofie za účelem konání zla a to by se opravdu mohlo stát s antinatalismem; to ale nedelegitimizuje tu samotnou filozofii. Historie nám ukazuje, že lidé jednající v dobré víře i lidé jednající ve špatné víře mohou být, a také v minulosti byli, příčinou velkého utrpení, přestože byli vedeni zásadami a filozofiemi, které nevyžadují útlak a násilí, natož aby je podporovaly. Vezměme zásadu rovnosti jako příklad. Většina z nás chápe tuto zásadu tak, že všichni, bez ohledu na náhodné vlastnosti jako pohlaví, rasu, národnost apod., by měli mít ze zákona rovné příležitosti. Stejná zásada může být pokřivena totalitními politickými stranami, když se snaží vynutit si rovnost výsledku, což může vést, a také v minulosti vedlo, k extrémně represivním režimům.

#26 – A co všechno to umění a krása, které jsme na světě stvořili? To bude vše ztraceno!

Lidé stvořili přenádherné struktury, umělecká díla, hudbu a literaturu, které se nám zdají krásné, ale krása tkví v oku pozorovatele. Není žádná inherentní vlastnost „krásy“, kterou mohou věci mít, je to pouze naše vnímání těch věcí. Máme potěšení z určitých zvuků, chutí, pocitů a zrakových vjemů a měli bychom se jimi zahrnout, zatímco jsme naživu. Ale jakmile budeme po smrti, nebudeme mít žádnou touhu se z těchto věcí těšit, stejně jako jsme ji neměli, než jsme se narodili. Takže ano, když lidstvo už nebude existovat, znamená to, že tu už nebude nikdo, kdo by mohl ocenit tahle skvělá díla, ale to není žádná ztráta. Měli jsme plno příležitostí vychutnat si je, když jsme byli naživu, a teď, když nikdo neexistuje... o to nikdo nepřichází.

Musíme pamatovat na to, že není žádné podsvětí, kde nenarození čekají na příchod na svět a každým okamžikem trpí tím, že nemohou pozorovat ty krásné výtvory. Je prostě jen neexistence.

Navíc mysleme na všechna zla, která jsme také stvořili. Každá plynová komora, každá bomba, každá kulka, každý nůž, každá loď s otroky; to vše také existovalo kvůli lidem. Je důležitější, aby tyhle věci neexistovaly, než aby existovala umělecká díla.

#27 – Je s vámi něco špatně. Jen závidíte, protože nemůžete najít někoho, kdo by s vámi měl děti.

Někdo, kdo používá tuhle výmluvu (je to vlastně spíše útok ad hominem), má pravděpodobně potíže s porozuměním anti-prokreativní etice, nebo alespoň s vyvrácením anti-prokreativních argumentů.

Ve skutečnosti jsou antinatalisté jako každý jiný, mají celou škálu kompetencí a preferencí co se týče randění, vztahů a sexuálních interakcí; jsou natalističtí incelové (někdo, kdo je v nedobrovolném celibátu) a jsou antinatalisté, kteří jsou naprostí sukničkáři (někdo, kdo ví jak na to). Tenhle útok ad hominem je pravděpodobně vypálen – ač pravděpodobně podvědomě – ve snaze o odvedení pozornosti od aktuálního morálního problému na domnělou „neadekvátnost“ posla zprávy. Je to pokus o delegitimizaci a zesměšnění osoby, raději než aby se člověk intelektuálně věnoval argumentu a vyvrátil ho. Je to předvídatelná odpověď a připomíná citát od Arthura Schopenhauera:

„Každá pravda prochází třemi stádii. V prvním je zesměšňována. Ve druhém je násilně vyvracena. Ve třetím je přijata jako očividná.“

Zatímco je to zajímavý citát, který dává do kontextu tuhle výmluvu, moc vám to nepomáhá přímo při debatě, takže zpátky k debatě. Tahle „výmluva“ je útok ad hominem a nemá pointu, nestojí za to brát ji moc vážně. Neberte ji jako urážku. Aby konverzace zůstala produktivní, je asi nejlepší udělat malý vtípek na svůj účet (nebo na jeho účet, pokud máte takový vztah, kde je to vhodné), trochu se zasmát a jít dál.

#28 – Ale nemyslíte si, že jsou miminka roztomilá? Jsou rozkošná!

Je pravda, že lidé se vyvinuli, aby se jim malé děti zdály (z převážné části) roztomilé, jelikož to znamená, že jim budeme věnovat pozornost a cítit se vůči nim ochranitelsky. Nicméně zatímco se nám zdají děti roztomilé, to z nich nedělá pouhé hračky, které můžeme přivést na svět jako doplňky do svého života. To, že je někdo roztomilý a dokáže nám vyčarovat úsměv na tváři a vřelý pocit v srdci, neznamená, že by měl existovat. Roztomilost je povrchní rozptýlení, které odvádí pozornost od podstatných morálních problémů, a ještě více od vážných etických otázek, které si musíme klást o naší osobní zodpovědnosti co se týče nepřivádění nových vnímajících bytostí na svět.

Na závěr je třeba si uvědomit, že někdo, kdo je proti plození, ještě neznamená, že je proti dítěti. Mnoho antikreativních lidí má ráda děti a samozřejmě jim přeje to nejlepší pro jejich život.

#29 – Vy prostě nenávidíte děti, že?

To, že je někdo proti plození dětí, v absolutně žádném případě neznamená, že k dětem chová nějakou nenávist. Měli bychom také poznamenat, že jsou lidé, kteří skutečně nenávidí děti, a mnozí z nich budou antinatalisté. Ale podívejte se na všechny ty lidi, kteří mlátí děti, obchodují s nimi, vyhazují je do povětří... opravdu si myslíte, že jsou všichni antinatalisté? Nebo třeba jen většina z nich? Nemyslím si. Každý je jiný; někteří antinatalisté mohou milovat děti, další je mohou nenávidět, jiní mohou být lhostejní. Co ovlivňuje naši pozici v otázce morálnosti plození dětí není to, jestli máme, nebo nemáme rádi děti.

Antinatalismus jako filozofie se ve skutečnosti snaží respektovat právo dětí na to, aby s nimi nebylo hazardováno, aby nebyly svými rodiči vhazovány pod palbu utrpení. Myslete na všechna ta rizika a následná traumata, kterým jsou děti na světě vystaveny. Kolik rodičů vážně uvažuje o budoucím štěstí svého dítěte (ne že kdyby o něm uvažovali, pak by plození dětí bylo etické... nebylo by), když se rozhodují, jestli budou mít děti, nebo ne? Antinatalisté jsou ti, kteří se vyhýbají riziku; ti, kteří nejsou ochotni hazardovat s nevinným člověkem.

Kdyby antinatalisté nenáviděli děti, určitě bychom je chtěli vystrčit do palebné linie života a vyžívali se v jejich utrpení, ne? Nevidím, že by se tohle dělo. Vidím pravý opak.

#30 – Nemá cenu o tom diskutovat, protože antinatalismus prostě vymizí, až antinatalisté povymírají.

Tahle výmluva nepřímo předpokládá (nebo alespoň napůl předpokládá), že myšlenky či etické zásady jsou přenášeny pouze genetickou cestou; a zatímco tenhle předpoklad má v sobě zrnko pravdy, je z velké části mylný. To zrnko pravdy spočívá v tom, že hodnoty a zásady mohou být přeneseny z rodiče na dítě (i když to není garantováno), ale to není ten nejefektivnější ani nejběžnější mechanismus, kterým jsou hodnoty, zásady či etická přesvědčení osvojeny. Jsou převážně komunikovány a osvojeny zkušenostmi, dialektikou a vystavením novým informacím (obzvláště nyní v době internetu). Vezměme příklad hnutí za práva zvířat: naprosto převážná většina lidí v tomhle hnutí dospěla k závěru, že práva zvířat jsou oprávněná, díky zhlédnutí dokumentu, konverzaci či nějaké zkušenosti, ne protože se narodila rodičům, kteří podporovali práva zvířat.

Ano, kampaně za spravedlnost - takové, jako je liberální feminismus, občanská práva, práva zvířat - minulé i současné, mají schopnost jejích členů zapojit se do pomalého procesu předávání hodnot a přesvědčení svým biologickým dětem. Lidé v protikreativistickém hnutí si však mohou adoptovat děti, aby se o ně postarali. Stejně jako se biologičtí rodiče mohou pokoušet ovlivňovat hodnoty svých dětí, mohou to udělat i opatrovníci adoptovaných dětí.

#31 – Nepotřebujete něčí souhlas, abyste ho přivedli na svět. Není nikdo, kdo by mohl dát souhlas či odmítnout.

Tahle výmluva tvrdí – nebo alespoň implicitně stanovuje pravidlo – že je v pořádku učinit něco, co bude explicitně, přímo a významně mít dopad na někoho jiného, aniž bychom od něj získali souhlas... i když není vůbec nutné to udělat. V podstatě říká, že povinnost získat něčí souhlas zmizí, když není žádný mechanismus, kterým by ho bylo možné získat.

Prozkoumejme plození dětí z pohledu souhlasu. Pokud někdo nezplodí dítě, pak pro bytost, která by byla bývala přivedena na svět, není vůbec žádné riziko újmy. Pokud někdo dítě zplodí, pak je bytost přivedená na svět vystavena riziku obrovské újmy (v mnoha případech vymykající se kontrole jí samotné nebo jejích stvořitelů) a ve většině případů může přestat existovat (zříct se života) jen za vysokou cenu (sebevražda – pro naprostou většinu lidí není dostupná eutanazie). Pokud nemůžeme získat něčí souhlas, abychom ho dostali do takové situace (a získat souhlas od nenarozeného je nemožné), pak bychom neměli učinit něco, co bude mít za následek, že na něj bude uvalena (obzvláště vzhledem k tomu, že alternativa nese nulové riziko újmy). Každý z nás se může svobodně rozhodnout riskovat velkou újmu sám za sebe, ale vystavit někoho jiného riziku velké újmy, když to není nutné (a lze se tomu zcela vyhnout)... to není na nás.

V otázce souhlasu není fakt, že někdo neexistuje, podstatný – víme, že zplození dítěte (jako čin) na něj bude explicitně, přímo a významně mít dopad, a tím pádem máte vůči němu povinnost, ať už stojí přímo před vámi, nebo ne.

Navíc, řekněme si to otevřeně; lidé, kteří používají tuhle výmluvu, jsou ti samí lidé, kteří stráví měsíce přípravou na narození svého dítěte, protože si uvědomují, že mají vůči té bytosti závazky, přestože neexistuje.

#32 – Tím, že nemáte děti, si hrajete na Boha.

Co znamená „hrát si na Boha“? Většinou se touhle frází odkazujeme na někoho, kdo využívá své moci, aby ovládal či ovlivňoval životy druhých nebo záležitosti, které se ho netýkají; o tom můžeme říct dvě věci.

Zaprvé, tahle výmluva naznačuje, že „hrát si na Boha“ je špatné. Proč tomu tak je? Ano, jsou zásahy jedince či skupiny do záležitostí někoho jiného, které jsou ohavné a špatné, ale jsou jiné, které jsou extrémně pozitivní. Zamysleme se nad tím: kdybychom narazili na skupinu lidí, kteří se ztratili v horách a začali hladovět, „hráli bychom si na Boha“, kdybychom jim dali jídlo a pití? Měli bychom si „hrát na Boha“? Nebo bychom měli nechat volný průběh sledu událostí, které již započaly? Myslím, že teď už je jasné, že „hrát si na Boha“ samo o sobě není špatné; dobré nebo špatné je to, jak a kdy si „na Boha hrajeme“.

Zadruhé, předpokládejme, že „hrát si na Boha“ je špatné (jak naznačuje výmluva). To plození dětí je „hraní si na Boha“! Pokud někdo nemá děti, jak si může „hrát na Boha“? Není nikdo, s kým byste si „hráli na Boha“ – není nějaká oblast s nenarozenými dětmi, kterým zabraňujete v příchodu do existence. Zplodit dítě je na druhou stranu doslova tou nejvýznamnější věcí, kterou někomu můžete udělat – stvořit ho. Nechtělo po vás, abyste nad ním využili téhle moci, není to váš život, který vytváříte. Tohle je „hraní si na Boha“, ne zřeknutí se plození dětí.

#33 – Nikdy všechny neodradíte od toho, aby měli děti.

Abychom dali za pravdu osobě, která přišla s touhle výmluvou, může tomu tak být. Realita není krásně nalinkovaná a neexistuje pro to, aby byla praktická pro lidský morální pokrok. Možná byla otevřena Pandořina skříňka, která má za následek stav – z hlediska plození dětí – který nelze úplně vyřešit. Je možné, že nikdy – jako anti-prokreativní hnutí – nedokážeme dosáhnout našeho konečného cíle (ať už je jakýkoliv – neboť to se může u každého lišit); nicméně i přes to všechno má tahle výmluva dva klíčové nedostatky:

Není to důvod nedělat nic – To, že nemusí být možné úplně vyřešit problém, neznamená, že bychom měli prostě hodit flintu do žita a ani se nepokusit ho vyřešit částečně. Když použijeme stejnou logiku na jakoukoliv jinou situaci, uvědomíme si, jak je absurdní; představte si, že by někdo řekl „No jo, vždycky budou hladovějící lidé… nemůžeme to vymýtit úplně.“ jako důvod, proč nic nedělat s hladověním. Takový člověk by byl (právem) pro výsměch.
Není to důvod aktivně problému přispívat – To, že problém nemůže být zcela vyřešen, není důvod aktivně přispívat k nárůstu jeho rozsahu či intenzity. Vezměme ten samý příklad jako předtím, představte si, že by někdo řekl „No jo, vždycky budou hladovějící lidé... nemůžeme to vymýtit úplně.“ jako důvod (nebo výmluvu) k tomu, abychom schválně odepřeli jídlo hladovějícím lidem. Znovu by tento člověk byl pro výsměch.

#34 – Ne každý může adoptovat dítě – je to drahé!

Tahle výmluva obsahuje falešnou dichotomii. Předpokládá, že jediné dostupné možnosti jsou, že buď adoptujete, nebo zplodíte biologické dítě. Ale takhle to není, nemusíte vychovat dítě – můžete prostě děti nemít. I když chcete děti (a z nějakého důvodu nemůžete adoptovat), nedává vám to volnou ruku při plození dětí. Tahle „racionalizace“ se podobá „ospravedlnění“, které někteří lidé dávají ohledně zabíjení a jedení ostatních vnímajících bytostí: protože nechtějí jíst (nebo nemohou jíst) náhražky (např. rostlinná masa, rostlinná mléka). Je mi to líto, ale když nemůžete (nebo odmítáte) uspokojit svou touhu etickým způsobem, tak prostě bude muset být neuspokojena. Ano, je to na nic, že některé naše touhy nemohou být uspokojeny, ale svět tu není od toho, aby nás činil šťastnými, a musíme si uvědomit, že se nemůžeme vůči druhým chovat neeticky, abychom uspokojili sami sebe. Samozřejmě, že my (antinatalisté) bychom tohle neměli komunikovat bezcitným způsobem, ale je potřeba, abychom si za tím pevně stáli.

Ale dobře, podívejme se přímo na výmluvu, kterou máme před sebou: je dražší adoptovat dítě? Zatímco jsou jisté náklady, které se zdánlivě týkají jen biologického rodičovství, jako náklady na lékařskou péči a jídlo během těhotenství a finanční zátěž, která může provázet porod, přesná odpověď na tuhle otázku bude pravděpodobně zcela záviset na osobní situaci daného člověka. K jakému systému adopce má přístup? Jaké zdroje má již k dispozici? Jaká je jeho životní situace? Bude to dítě vychovávat s partnerem? Dostane od státu kompenzaci za adopci? Možná nemá cenu se vůbec snažit tuhle otázku zodpovědět empiricky, když s někým mluvíte, protože pravděpodobně nemáte ponětí, jaký vliv má každý z těchto faktorů v jeho životě.

Je asi produktivnější ponechat konverzaci v teoretické rovině (jako v prvním odstavci této odpovědi) a neztrácet se v empirické diskuzi, která se jen lehce dotýká zásadní etické diskuze o plození dětí.

#35 – Proč nemůžete prostě sami nemít děti? Nemusíte moralizovat!

Tohle je spíš podvědomý pokus uniknout povinnosti kriticky se zamyslet nad etickými implikacemi plození dětí, než výmluva pro to mít děti. Člověk, který pokládá tuhle otázku, byl postaven před argument/informaci/perspektivu, které zpochybňují základní součást jeho pohledu na svět – že plození dětí je amorální/morální – a tvrdí, že něco, co dost možná plánoval udělat (mít děti), je nemorální.

Ale jaké jsou vůbec důvody pro prosazování anti-prokreativní etiky? No, jsou to ty samé důvody, jako u jakékoliv jiné formy morálního pokroku. Proč bychom měli prosazovat zrušení otroctví (lidského i ostatních zvířat)? Proč bychom měli prosazovat konec zákona o rasové segregaci? Snažíme se to prosadit z toho důvodu, že pokud to neuděláme, k morálnímu pokroku by nemuselo nikdy dojít – nebo, pokud k němu dojde, to pravděpodobně bude trvat mnohem déle. Zdržení se plození dětí není dobrá věc sama o sobě, je to neutrální nečinnost – jen aktivně nepřispívá problému (vlastně mnoha problémům). Pokud chceme skutečně něco změnit a přispět k pokroku, je potřeba, abychom (kde je to možné a praktické) aktivně rozšiřovali anti-prokreativní myšlenku.

Nicméně tahle otázka nepřímo signalizuje skutečný problém. Pokud se někdo dostal do bodu, kdy se ptá na tohle, tak se konverzace pravděpodobně moc nedaří; to signalizuje problém s efektivitou. Měli bychom prosazovat anti-prokreativní etiku, ale měli bychom být opatrní v tom, jak to děláme. Naprostá většina lidí už tak vnímá anti-prokreativní myšlenku jako extrémní, takže (jako ti, kteří ji prosazují) ji nechceme přednést způsobem, který zvýší šanci, že se vůči ní uzavřou. Jak efektivně argumentovat, je ovšem konverzace, kterou musíme vést mezi sebou jako hnutí – ne něco, co by takováto brožura mohla jednoduše předepsat.

#36 – Když lidstvo vyhyne, nějaká další civilizace nebo nějaký další druh se objeví někde jinde po tom, co budeme pryč.

Je to pravda, někde by mohly být další civilizace nebo vnímající jedinci; a vzhledem k tomu, že bychom měli mluvit o tom, jestli by lidé měli prodloužit svou existenci, aby pomohli ulehčit tíživou situaci divokých zvířat, mohla by být podobná debata o tom, jestli by lidé měli také prodloužit svou existenci, aby potenciálně pomohli ulehčit etické problémy mimozemských civilizací. Zatímco to je diskuze, kterou stojí za to vést, zdá se, že jsou dva zásadní rozdíly mezi řešením utrpení těch na téhle planetě a těch na jiných planetách: 1) víme, že jsou bytosti, které trpí tady (to není pravda jinde), a 2) pravděpodobně to bude vyžadovat podstatně větší technologický pokrok (a tím pádem generace), abychom vyřešili utrpení vnímajících mimozemských bytostí (pokud existují).

Ale popasujme se s logikou téhle výmluvy, jak byla opravdu zamýšlená: ospravedlnění plození dětí (bez úmyslu altruisticky pomoct druhým). Tohle logické uvažování je ve stručnosti takové: protože se něco děje, nebo se to stát může, někde jinde či někdy jindy, jsem oprávněn to udělat tady/teď. Představte si, že by tohle uvažování bylo použito pro cokoliv jiného; představte si, že bych řekl „Proč bych měl přestat týrat tohle dítě? Někdo jiný bude stejně týrat jiné dítě někde jinde nebo někdy jindy.“ Ano, možná, že někdo jiný udělá tu samou špatnou věc jako vy někde jinde nebo někdy jindy, ale to vás neospravedlňuje, abyste to udělali teď. To, že se něco děje daleko odsud, nás nezprošťuje zodpovědnosti, abychom řešili, co se děje před naším prahem.

#37 – Život má mít dobrou a špatnou stránku. Nemůžete si vážit těch dobrých věcí v životě, aniž by v něm byly špatné věci!

Zdá se, že tahle výmluva tvrdí, že je ospravedlnitelné uvalit na někoho negativní věci v životě (nebo dokonce že nejsou vůbec špatné), protože jsou nutné k tomu, abychom si vážili těch dobrých věcí v životě. Co tu ale není vzato v potaz, je fakt, že se o tyhle pozitivní věci nikdo v první řadě neprosil. Pokud není v zájmu neexistující „osoby“ prožít pozitivní věci, proč je ospravedlnitelné na ni uvalit negativní prožitky, aby ty pozitivní věci prožila?

Tahle výmluva připouští – a přesto ignoruje – že život je hra na ruskou ruletu, kterou s jedním člověkem hraje druhý. Ano, jsou pozitivní a negativní prožitky, ale kdo jste, abyste roztočili bubínek a přiložili hlaveň revolveru k hlavě někoho jiného? A kdo jste, abyste se pak snažili vyhnout zodpovědnosti, kterou nesete za to, že jste mu přivodili utrpení, tvrzením, že jen „obohacujete jeho pozitivní prožitky“? Tohle je špatná výmluva, kterou lidé používají, aby uspokojili svou touhu vystavením někoho jiného riziku potenciálně kolosálního množství utrpení a pak nad tímto nezodpovědným a neetickým chováním mávli rukou s tím, že pro toho člověka dělají něco dobrého.

Život je sled rizik a kompromisů s blahobytem, ale nikdo se neprosil o to, aby na něj takové kompromisy a rizika byly uvaleny. Když máte dítě, zavazujete ho tím k něčemu, co má v sobě inherentní utrpení, ale stejně ho k tomu zavážete.

#38 – Nemůžete říct, že život je špatný. Je na každém, aby rozhodl, jestli jeho život stojí za to žít.

V téhle výmluvě není zohledněn rozdíl mezi životem a plozením dětí. Tahle výmluva v podstatě tvrdí, že si nemůžete být jistí, že život je špatný (nebo nestojí za to žít), protože je na jedinci, aby rozhodl, jestli jeho život stojí za to žít, nebo ne. No, je pravda, že když už je někdo naživu, je na něm, jestli si myslí, že jeho život stojí za to žít. Nicméně tohle je úplně jiná otázka, než to, jestli bychom měli plodit děti (a tím pádem vytvářet životy, které by mohly nestát za to žít).

To, co zpochybňujeme, je etika vytváření nového vnímajícího života (samozřejmě je tam víc nuancí, ale ty tady nejsou potřeba). Moc nezáleží na tom, že někteří, nebo možná dokonce většina, lidé subjektivně usoudí, že jejich život stojí za to žít; buďme vstřícní a předpokládejme, že 99 % lidí usoudí, že jejich život stojí za to žít. Vzhledem k tomu, že nikdo nepotřebuje existovat a že kdokoliv z těch jedinců, které přivedeme na svět, by mohl patřit do toho 1 %, které – podle svého subjektivního posudku – vyhodnotí svůj život jako takový, který nestálo za to žít (bylo to vlastně trápení), kdo jsme, abychom podporovali nebo se účastnili neustálého vytváření nových vnímajících životů, když víme, že je tu vedlejší škoda v podobě těchto lidí? Znovu, nezáleží na tom, že těchto lidí je jen 1 % ze všech lidí, nikdo z těch zbylých 99 % nepotřeboval být (nebo nechtěl být) stvořen... tak jak by mohli být ospravedlněním existence toho 1 %?

#39 – Pokud se přestaneme množit, vše, co naši předci obětovali, aby nás dostali do téhle pozice, bude k ničemu.

Tahle výmluva je zajímavá; v podstatě říká, že dlužíme našim předkům, abychom pokračovali v existenci lidské rasy, protože oni si pro její pokračování prošli těžkými časy. Zaprvé, naši předci už tu nejsou – jsou mrtví. Stejně jako nemají ponětí o tom, že existují automobily či internet, nebudou mít vůbec žádné ponětí o tom, co se stane s lidstvem, ať už bude pokračovat, nebo ne.

Zadruhé, tahle výmluva naznačuje, že to, co naši předci udělali, byl nějaký skvělý úspěch. Samozřejmě, že mnoho lidí v minulosti dosáhlo skvělých věcí, zlepšilo životy druhých a měli by za to mít uznání a být za to pamatováni... ale pokračování lidské rasy není tak úplně úspěch. Miliardy lidí (a triliony dalších zvířat) byly až dosud týrány a zabity, jen abychom mohli stanout na vrcholu té hromady těl a říct „Hle, mám iPhone.“ Jsme v náhodném bodě lidské historie a vše, co plozením dětí děláme, je vytváření nových potřeb, kde žádné nebyly potřeba. Samozřejmě někdo, kdo se narodí teď, bude pravděpodobně trpět méně než někdo, kdo se narodil před 200 lety (i když to záleží na mnoha faktorech) a možná budou jeho potřeby více uspokojené, ale ty potřeby nikdy nemusely v první řadě existovat – je to zbytečné (a nebezpečné vzhledem ke všem rizikům, které to obnáší).

Zatřetí (a naposledy), lidé už teď tlačí svůj vlastní druh k vyhynutí svým dopadem na systémy Země (např. antropogenní klimatická změna). Kdyby osobě, která přišla s touhle výmluvou, opravdu záleželo na pokračování lidské rasy (protože její předci toho tolik obětovali), nezdržela by se i tak plození dětí, aby omezila míru, jakou přispívá našemu dopadu na systémy Země?

#40 – Bezdětnost je jen trend. Skončí to stejně jako všechny ostatní trendy a lidé se opět navrátí k normálu.

Tahle výmluva je zvláštní tím, že to není tak úplně výmluva pro plození dětí, ale spíše prostředek k bagatelizování plození dětí jako etického problému. Trivializování anti-prokreativního hnutí jako trend – podobný nejnovější videohře – je neopodstatněný a drzý útok ad-hominem, který by mohl být (a byl) vypálen na adresu jakéhokoliv jiného vážného etického hnutí (např. liberální feminismus, práva zvířat).

Člověk, který s touhle výmluvou přišel, pravděpodobně nedodá žádné důkazy svého tvrzení a jak řekl Christopher Hitchens:

„Co může být tvrzeno bez důkazu, to může být odmítnuto bez důkazu.“

Ale podívejme se na tvrzení stejně! Anti-prokreativní myšlenka není nová, existuje už přes tisíc let. Abū al-ʿAlāʾ al-Maʿarrī, jen jako jeden příklad, byl anti-prokreativní filozof, který žil v letech 973–1057. Jeho snad nejznámější citát je:

„Tohle je zločin mého otce vůči mně, který jsem sám nespáchal vůči nikomu.“

Vzhledem k tomu, že anti-prokreativní myšlenka existovala tak dlouho a řady jejích zastánců v posledních letech rostou ještě více, tak se nezdá, že by to naznačovalo, že jde o trend; naznačuje to, že tu zůstane.

#41 – Ale já chci, aby moje děti byly se mnou v nebi!

Přestože je tahle výmluva očividně zakořeněná v bezohlednosti vůči ostatním ve snaze uspokojit vlastní touhy, měli bychom k lidem přistupovat empaticky. Je pochopitelné, že když někdo věří, že nebe existuje (v jakékoliv podobě), raději by byl obklopen lidmi, které miluje. Co jim uniká, je to, že způsob (tj. plození dětí), kterým toho navrhují dosáhnout, po sobě pravděpodobně zanechá kolosální množství vedlejších škod.

Jaké vedlejší škody? Vezměte v potaz na všechny ty hrůzy, které by někoho mohly potkat (a potkávají), když je přiveden na svět, nemluvě o potenciální věčnosti, kterou by mohl strávit v pekle (pravděpodobně také součást pohledu na svět tohoto člověka), pokud jen trochu šlápne vedle. Jen se nad tím zamyslete, abyste uspokojili svou touhu, jste ochotni někoho jiného postavit do pozice, kde by se mohl potenciálně dostat do pekla – toho nejhrůznějšího místa, co existuje – zatímco když neexistoval, tak tam šanci skončit neměl. Nastavili jste řadu obručí, přes které musí proskakovat – detaily se budou lišit podle náboženského přesvědčení toho člověka – aby se (v nejhorším případě) vyhnul extrémnímu utrpení nebo (v nejlepším případě) sloužil k uspokojení vaší sobecké touhy. Ano, všichni máme touhy, ale musíme pochopit, že nemůžeme prostě nebrat ohled na ostatní ve snaze je uspokojit. Někdy musí touhy zůstat neuspokojeny.

K tomu všemu musíme pamatovat na to, že pokud někomu tak moc záleží na vidině přivedení někoho na tuhle „cestu do nebe“, tak může vždy adoptovat. Z tohoto pohledu má adoptované dítě už teď riziko, že půjde do pekla, tak to už to dítě můžete přivést na „cestu do nebe“, spíš než na tu cestu dotlačit nové dítě kvůli své sobecké touze. Proč byste měli vytvářet nové potenciální oběti pekla (a utrpení na Zemi), když už tu jsou potenciální oběti, které můžete zachránit (alespoň z jeho pohledu)?

#42 – Pokud se nebudeme množit, tak ti další lidé převezmou nadvládu a budou dominantní. To nemůžeme dopustit!

Tahle výmluva je ošemetná, protože není úplně založená na natalismu, ale spíše na předsudku nebo nenávisti toho člověka vůči jiné skupině lidí – plození dětí je spíše prostředkem k dosažení skupinové dominance. Tyhle skupiny by mohly být založeny na náboženství, národnosti, úrovni vzdělání, finančním statusu nebo celé řadě dalších věcí a je možné, že abyste odpověděli na tuhle výmluvu, budete se muset zaměřit na předsudek, který za ní je. Přesto můžeme poznamenat několik věcí (pro většinu případů):

Plození dětí není nutné – Většina skupin je dobrovolná (tzn. založená na způsobu smýšlení, chování, koníčcích atd.), a tedy máme kontrolu nad tím, jestli jsme jejich členem. Pro tyhle skupiny není plození biologických dětí tím jediným ani tím nejefektivnějším způsobem, jak získat nové členy. Vlastně se zdá, že snažit se ovlivnit lidi, kteří již existují (spíš než stvořit nového člověka a snažit se ovlivnit jeho), by bylo efektivnější.
Plození dětí není záruka – Zplození dítěte nezaručí, že vaše biologické dítě bude kráčet ve vašich šlépějích, když přijde na příslušnost ke většině dobrovolných skupin.
Adopce je lepší možnost – Zatímco děti (nebo kdokoliv) by neměly být považovány za loutky nebo nástroje v politických hrách, i když vezmeme tenhle přístup v potaz, tak stejně nedává smysl plodit děti. Adopce s sebou nese stejnou nejistotu (co se týče ovlivňování dítěte) jako plození dětí, ovšem máte přidaný „bonus“, že dítě dostanete pryč od vlivu té druhé skupiny (protože budete mít více kontroly nad jeho prostředím).

Samozřejmě jsou skupiny (např. rasové), u kterých nemůžete někoho prostě ovlivnit, aby se stal nebo nestal jejich součástí – bylo by třeba plodit děti, abyste získali nové členy – takže opravdu byste se museli zaměřit na ten předsudek samotný.

#43 – Antinatalismus je proti ženám a proti feminismu. Jak se opovažujete říkat ženě, co má dělat se svým tělem?

Tahle výmluva je v podstatě výmluva „je to moje osobní volba“, ale s přidaným aspektem ženství. Tvrdí, že antinatalismus říká ženám, co mají dělat se svým tělem, a že to, co žena dělá se svým tělem, je osobní volba.

Co se týče té první části, antinatalismus se nesnaží říkat ženám, co mají dělat se svým tělem, jen se je (nebo kohokoliv) jednoduše snaží přimět, aby se zamyslely nad etickými implikacemi svých činů (konkrétně plození dětí). K té druhé části: ano, co někdo (bez ohledu na jeho pohlaví) dělá se svým tělem, je jeho osobní volba, ale když zplodíme dítě, zatahujeme do toho tělo někoho jiného, a právě tam vzniká etický problém. Můžete si se svým vlastním tělem dělat, co chcete, ale použít vaše tělo, abyste stvořili někoho jiného a hazardovali s jeho životem, není osobní volba – je to volba za někoho jiného a čin, který si zaslouží podrobné prozkoumání z etického hlediska.

Další bod, který je vhodné vyzdvihnout, je to, že zřeknutí se plození dětí by mohlo být neúměrně výhodné pro ženy. Na ženy připadá v podstatě veškerá práce, když jsou těhotné, a potom po porodu (ať už je to správné, nebo špatné) připadá většina péče o děti na ženy také. Bez dětí může být čas, který by připadal na jejich výchovu, ženou využitý k čemukoliv chce – mít dítě jí ubírá na autonomii a rozhodnutích, která může udělat.

V poslední řadě je dobré poznamenat, že je jen jedno reálné řešení problémů, se kterými se ženy potýkají: neexistence. Nepřivádět lidi na svět znamená odstřihnout dodávku obětí bolestem, diskriminaci a nadvládě, se kterými se v rámci existence potýká mnoho lidí. Dalo by se říct, že antinatalismus podporuje feminismus tím, že zabraňuje existenci nových obětí ve světě postiženém problémy, které se feminismus snaží řešit.

#44 – Antinatalismus je náboženství a kult!

Tohle není tak výmluva pro plození dětí, jako spíš pokus zdiskreditovat antinatalismus jako takový jeho reprezentováním jako něco tak extrémního nebo směšného, že každý, kdo jím je konfrontován, by se s klidným pocitem vůbec ani nezabýval tím, co jeho zastánci říkají (tj. nemusel by konfrontovat něco, co zpochybňuje jeho pohled na svět).

Jednou z věcí, která by k tomuto mohla někoho vést, je jednoduše to, že myšlenka, že plození dětí je neetické, je až tak mimo jeho Overtonovo okno. Ale mohlo by to být také proto, že se v minulosti setkal s antinatalisty, kteří nezanechali nejlepší dojem. Takže se mohlo stát, že antinatalisté dostali nálepku „náboženství“ nebo „kult“ a ta nálepka v hlavě toho člověka prostoupila až do jeho vnímání té filozofie samotné.

Další důvod je to, že lidé mají pocit, že antinatalisté chtějí ovládat jejich chování – jako mnoho náboženství často ovládá chování svých stoupenců. Samozřejmě to není pravda, tedy ne více než u jakéhokoliv dalšího etického principu. Vše, co se antinatalismus snaží s tímhle člověkem udělat, je přimět ho, aby se zabýval etickými implikacemi svého chování – plození dětí (nebo jeho podporování). To je úplně stejné jako jakákoliv jiná etická otázka: Je špatné někoho zabít, když vás otravuje? Je v pořádku někoho zabít pro potěšení z chuti? Je v pořádku mít s někým sex, i když řekne ne? Položení jakékoliv z těchto otázek by mohlo být považováno za způsob ovládání někoho jiného, ale ve skutečnosti jen zpochybňuje etiku něčího chování.

Hlavní směr, kterým bych se vydal při zodpovězení téhle výmluvy, je pokládání otázek: Který aspekt připomíná kult? Pletete si chování několika antinatalistů s tou filozofií samotnou? Ale upřímně je asi nejlepší prostě zavést konverzaci zpátky na ty samotné argumenty, protože tohle úplně není výmluva pro plození dětí – je to jen hromada ničeho.

#45 – Když nebudu mít děti, co po sobě zanechám, až umřu? Potřebuji předat své geny, aby mohl pokračovat můj odkaz.

Jako první věc o téhle výmluvě poznamenám, že je extrémně sobecká – což dle mého názoru není něco, čím by kdokoliv z nás toužil být. Druhá poznámka je, že stvořit nového člověka, aby sloužil jako prostředek k zanechání naší památky, pravděpodobně není ten nejefektivnější prostředek k dosáhnutí tohoto cíle.

Proč je to sobecké? Chtít po sobě zanechat odkaz není samo o sobě sobecké (možná lehce egoistické), ale stvořit někoho jako způsob vybudování svého odkazu ano. Když někoho stvoříte jako zprostředkovatele svého odkazu, pak tímto bude váš odkaz (alespoň částečně) záviset na něm a, jako by vystavit někoho utrpení pro svoje vlastní účely nebylo dost špatné, to na něj vyvine přílišný nátlak, aby žil svůj život v souladu s vašimi očekáváními. Stvořili jste někoho, kdo se neprosil o to, být středem vašeho odkazu, a přesto bude buď 1) žít s emocionální tíhou úkolu dostát vašim očekáváním bez ohledu na své vlastní touhy, nebo 2) žít svůj život, jak bude chtít – což, vzhledem k odlišnostem mezi lidmi, pravděpodobně nebude plně v souladu s tím, co vy považujete za přijatelné pro „váš odkaz“.

Poznámka: Zatímco není doporučeníhodné dívat se na lidi jako na prostředky k dosažení vlastního cíle – a adopce by měla stavět do středu zájmu potřeby adoptovaného, ne toho, kdo adoptuje – pokud někdo opravdu chce, aby jeho odkaz pokračoval skrze někoho jiného, není nutné někoho stvořit. Adopce je možnost.

Proč to není efektivní? Naprostá většina lidí má děti, a přesto byla tato naprostá většina lidí časem zapomenuta. Jak z vás stvoření dalšího člověka udělá někoho pamětihodnějšího (nebo méně nevýrazného), než je kdokoliv jiný? I kdyby vaše dítě dosáhlo skvělých věcí, pamatujeme si na rodiče slavných lidí? Moc ne – leda pokud jsou sami pro něco slavní. Na většinu lidí, na které se pamatuje, se pamatuje proto, že buď zlepšili podmínky ostatních, dosáhli něčeho mimořádného, nebo spáchali hrůzná zvěrstva. Pokud je odkaz to, co chcete, je asi lepší budovat si ho sám skrze pomoc ostatním, ne vytvořením ještě dalšího nikoho, kterého zavane čas.

#46 – Vaše uvažování je moc černobílé; jste absolutisté, nemůžete říct, že plození dětí je za každých podmínek špatné.

Jako u každého etického problému je v etice plození dětí nuance. Pokud se někdo pokusí zpochybnit postoj stavějící se proti plození dětí – jako to dělá výše zmíněná výmluva – tím, že ho popisuje jako nějakou rigidní ideologii, která nebere v potaz nuance reality, tak buď nevěnoval pozornost širokému spektru názorů na tohle téma, nebo ten jediný antinatalista, kterého potkal, byl ideolog. Háček je ale v tom, že ne všichni antinatalisté jsou ideologové.

I krátkým pohledem na téma antiprokreativní etiky člověk pochopí, že existuje bohatá škála neshod ohledně jejích detailů. Jak může být obecný postoj proti plození dětí „černobílý“ sám o sobě, když ani neexistuje shoda na tom, co ta černá a bílá vlastně jsou? Vytvořila by většina antiprokreativních zastánců jednoho dalšího člověka, aby ukončili utrpení všech ostatních... pravděpodobně; nebo, pokud by život obsahoval pouze blažené potěšení a vůbec žádné utrpení, bylo by pak v pořádku někoho stvořit? Někteří, ne-li mnozí, antinatalisté by řekli, že ano. Nežijeme ovšem v těchto světech, žijeme ve světě, kde utrpení přetrvá, a vytvářením nových lidí neděláme nic jiného, než že vhazujeme dalšího člověka do jeho spárů – jen protože se nám (jako stvořitelům) chce.

Navíc je nepřeberné množství problémů, vůči kterým mnozí lidé zaujmou docela absolutistické postoje: jako pár příkladů uveďme dětské únosy, sexuální násilí, mučení. Tito lidé nejsou vnímáni jako lidé s „černobílým pohledem“, ale když přijde na odporování plození dětí, antinatalisté to vidí „černobíle“. Zní to jako snadný (i když pravděpodobně podvědomý) způsob, jak zavrhnout něco, co si ve skutečnosti zaslouží více pozornosti.

#47 – Život není vynucené břemeno, je to příležitost.

U téhle výmluvy musíme odpovědět na dvě tvrzení, protože tvrdí dvě věci: 1) život není vynucené břemeno 2) život je příležitost.

Začněme tím, jestli je život břemeno, nebo ne. Co je život? Život je sled potřeb, které my, jako prostředníci těchto potřeb, musíme uspokojit – jinak utrpíme následky jejich neuspokojení. Každá tahle potřeba (jako jídlo, voda, příbytek, teplo atd.) vyžaduje aktivní udržování, nesmí být zanedbána, jinak vyhladovíme nebo zemřeme žízní či vlivem vystavení přírodním živlům. Jsme tělesné schránky, které neustále hledají a (pokud máme dost štěstí) zajišťují prostředky s cílem uspokojení potřeb, které nám jsou dány jako inherentní znak naší biologie. Ale to není ten jediný problém, žádná z našich potřeb nikdy nemůže být dostatečně uspokojena, vždy znovu dostaneme hlad, vždy znovu dostaneme žízeň, vždy budeme potřebovat další způsob zábavy. Nikdy to neskončí, dokud nám smrt neuleví, a smrt (i když je to ukončení našich potřeb) je sama o sobě děsivou vyhlídkou. Tahle situace, tohle dilema, je něco, čemu se rozhodujeme vystavit někoho jiného. Život – sled potřeb, kterým nemůžeme utéct a pro jejichž efektivní uspokojení jsme nedostatečně vybaveni – se opravdu zdá být vynuceným břemenem.

Nyní se podívejme na to, jestli je život příležitost. Příležitost k čemu? Většina lidí by pravděpodobně řekla „K prožití zázraků života!“ – v podstatě k dobrým věcem (věcem, které jsou při prožívání žádoucí). Nedává moc smysl nazývat „příležitostí“ stvoření nějaké osoby, aby pak prožila potěšení, protože jediný důvod, proč by ta potěšení vůbec chtěla, je její schopnost (a tím pádem touha) je prožít – která existuje jen kvůli jejímu stvoření. Dává smysl nazývat darování někomu x příležitostí, když jste to vy, kdo mu v první řadě dal potřebu nebo touhu po x? Nezdá se.

#48 – Utrpení není vždy špatné, mnoho lidí prožitím špatných věcí dosáhne osobního růstu.

Nemůžeme popřít, že zkušenost s utrpením může mít za následek osobní růst, ale tenhle výsledný osobní růst neospravedlňuje to samotné utrpení, ani z toho utrpení nedělá něco dobrého.

Například člověk, který zažil týrání, může později tu hroznou zkušenost použít jako zdroj síly a založit charitu, která pak bude podporovat mnoho dalších obětí týrání. Dotyčná osoba možná také díky založení této charity a podporování dalších obětí týrání nabude velkého pocitu naplnění. Znamenalo by to, že to počáteční týrání bylo ospravedlnitelné nebo dobré? Samozřejmě, že ne. To týrání by stále bylo špatné a stále by to byla příšerná zkušenost, bylo to jen velké štěstí, že si po té zkušenosti byla oběť schopná zajistit relativně dobrou budoucnost a pomoct ostatním.

Jste pořád přesvědčeni, že by to utrpení bývalo bylo ospravedlnitelné (nebo dokonce dobré) v tomhle nebo v jiných případech? No, pamatujte na to, že člověk, kterého byste mohli stvořit, není vy a že by pravděpodobně neměl ty stejné limity, schopnosti a tolerance. Jaké právo má jeden člověk, aby jiného postavil do situace, kde je garantováno, že prožije značné utrpení (tj. do stavu existence)? To vše aby uspokojil své vlastní touhy a pak se to pokusil „ospravedlnit“ tvrzením, že utrpení, které bude muset ten druhý protrpět, ve skutečnosti není špatné, protože „se z toho poučí“. Utrpení je utrpení bez ohledu na to, co následuje.

#49 – Nemůžeme žít své životy v bublině a strachovat se, co by se mohlo stát našim dětem. V životě jde o riskování!

Tahle výmluva naznačuje, že antinatalismus jedincům podstrkuje neodůvodněná omezení chování – aby snížil riziko újmy – a že antinatalisté chtějí, aby lidé žili své životy schoulení za svým nábytkem strachem ze všech těch špatných věcí na světě; oba tyhle úsudky jsou mylné. V antinatalismu nejde o snížení rizika újmy u těch, kteří již existují (tj. těch, kteří by se choulili strachy), jde o to, nevytvářet nové bytosti a vyhnout se v první řadě jejich vystavení riziku újmy.

Když už existujeme, musíme přijmout fakt, že se špatné věci budou dít; je to na nás jako na jedincích a kolektivech, abychom si našli svou cestu v realitě, našli rovnováhu mezi našimi zájmy a zájmy ostatních a omezili riziko, jak nejlépe můžeme. Vytvořit někoho jiného ovšem znamená vytvořit úplně novou bytost, která žádnému riziku vůbec nemusela být vystavena, ale teď je nucena hledat cestu v tom samém prostředí s potenciálním i zaručeným utrpením jako my ostatní. Žijte svůj život, jak nejlépe dokážete (což, musím podotknout, se pravděpodobně nejlépe dělá mimo ochrannou bublinu), riskujte, co chcete, buďte naplněni, jak jen můžete, ale nehazardujte s blahem ostatních. Ve stavu neexistence není touha po potěšeních, která lze prožít, až bude bytost existovat, tak proč bychom měli vytvářet bytost, aby riskovala ve snaze je naplnit (obzvláště když je kapacita potěšení spjatá s kapacitou utrpení (proto je to riziko))?

Lidé si možná myslí, že zastávat antinatalistický postoj je „život v bublině“, protože je to vnímáno jako podstrkování neodůvodněných omezení chování (tj. neplodit děti) jedinci, aby se vyhnul tomu, že ostatním způsobí utrpení. Možná tahle představa existuje, protože lidé mají pocit, že mají právo stvořit někoho jiného – protože je to v tak velké míře normalizováno – takže vidí antinatalismus jako něco, co jim něco bere. Co je nicméně ještě více neodůvodněné, je neuváženost, s jakou mnoho (možná dokonce většina) lidí plodí děti; jak řekl Peter Wessel Zapffe:

„Mince je prozkoumána a jen po opatrném uvážení předána žebrákovi, kdežto dítě je vmrštěno do kosmické brutality bez zaváhání.“

#50 – Nevíte, jestli stvoření života schopného vnímání nadělá víc škody než užitku, takže byste měli být agnostičtí ohledně toho, jestli je dobré, nebo špatné ho stvořit.

Lidé, kteří používají tuhle výmluvu, většinou nemluví z filantropického pohledu na věc. Obvykle si nejsou jistí, jestli pozitivní úvahy o plození dětí – filantropické zaměřené na jedince (jak by to někteří viděli) i zaměřené na kolektiv (tj. užitek pro příbuzné a přátele, přispívání k chodu společnosti, vytěsnění utrpení divokých zvířat) – jsou vyváženy negativními úvahami – filantropickými (tj. ten člověk bude trpět a umře) i misantropickými (tj. utrpení způsobené ostatním). Vyvodí z toho závěr, že celkově vzato v rámci utilitaristického kalkulu neví, jestli stvoření člověka bude celkový užitek, nebo škoda, tak zůstanou agnostiky – nesoudí lidi v žádném případě (tzn. ať už zplodí děti, nebo ne).

Tahle forma etického agnosticismu – odkládání etického posuzování až na moment, kdy budou známy všechny konečné detaily důsledku, který to bude mít pro všechny zúčastněné strany – se možná na první pohled nezdá nerozumná, ale může ochromit praktickou etiku. Aplikujme to na jiný problém, který se zdá být důležitý pro mnoho jeho zastánců (a právem): zabíjení ostatních živoucích bytostí. Například krávy chované na pastvinách vyžadují velkou rozlohu půdy. Tato půda by jinak byla zaplněna utrpením divokých zvířat. Stalo by se teď podřezávání těchto krav něčím, vůči čemu bychom měli setrvat morálními agnostiky? Měli bychom ustoupit a nechat kohokoliv, kdo chce, bez morálního odsouzení bodnout tuhle vnímající bytost? Co kdyby ty krávy měly dlouhý, příjemný život a jejich smrt byla rychlá? Co když navíc peníze, které byly vytěženy z prodeje jejich mrtvých těl, půjdou na podporu další generace telat? Myslete na všechno to utrpení divokých zvířat, které je tím vytěsněno.

Očividně dokážeme uznat, že některé činy jsou neetické, když tvrdíme, že nám záleží na utrpení. Namísto toho, abychom připustili, aby tato míra morálního agnosticismu měla mrazivý dopad na etiku, se můžeme pokusit udělat co nejvíc pro to, abychom nepáchali činy, které považujeme za špatné samy o sobě, a to i když směřujeme ke zmírnění utrpení ostatních. Stejně jako je očividné, že nepotřebujeme podřezávat kraví krky, abychom zmírnili utrpení divokých zvířat, mělo by být očividné, že nepotřebujeme vytvářet nové vnímající bytosti, abychom zmírnili utrpení, kterému čelí ty již existující – můžeme upřednostnit jiné způsoby.

#51 – Není to jen o tom dítěti! Plození dětí prospívá ostatním lidem a zlepšuje společnost.

Je nesporné, že stvoření nového člověka může mít přínos pro lidi a společnost. Lidé, kteří dotyčného člověka stvořili, mohou ze stvoření nového člověka často získat obrovský pocit smysluplnosti a naplnění; mohou také těžit z jeho podpory – fyzicky, finančně a jinak – ve stáří. Ti, kteří dotyčného člověka nestvořili, mohou z jeho stvoření také těžit díky pocitu smysluplnosti v rámci vztahů, které by s ním mohli mít, ale také méně přímou cestou skrze dodavatelské řetězce, instituce a další struktury (např. jazykovou školu, zdravotnický systém), k jejichž chodu by člověk, který byl stvořen, mohl později přispět.

Podstatná otázka ale je, jestli tyhle výhody ospravedlňují stvoření člověka (který bude trpět a umře). Souhlasíme s využitím jiné vnímající bytosti jako prostředku k dosažení svých vlastních účelů (obzvlášť když v té záležitosti nemá na výběr)? A pokud aktuálně využíváme vnímající bytosti jako prostředky, neměli bychom se snažit od toho upustit, spíše než v tom setrvávat? Souhlasíme s úmyslným podrobením někoho jiného (obzvlášť nevinného a zranitelného člověka) takovému významnému utrpení a smrti, abychom splnili své osobní touhy?

Ve skutečnosti žijeme ve světě, kde lidé vždy nemusí čelit etickým důsledkům svého jednání. Často uniknou zodpovědnosti díky neznalosti a apatii široké veřejnosti, která je bohužel převážně strukturována tak, že většina lidí si ani není vědoma toho, že výše zmíněné otázky existují.

#52 – Lidé jsou silnější, než si myslíte. Dokážou snést utrpení, aby si mohli užívat přínosů života.

Ano, lidé mohou být silní. Spousta lidí po prožití mnoha životních strastí doputuje na konec svého života a dospěje k závěru, že jejich život „nebyl tak špatný“. Problém je v tom, že nikdo z nás nemohl učinit rozhodnutí se těmto strastem vystavit. Měli bychom opravdu vystavovat lidi strastem, o které se neprosili (obzvlášť když to děláme, jen abychom uspokojili své vlastní touhy)? Někdo si může myslet, že lidé jsou silní, ale to neznamená, že člověk, kterého stvoří, silný bude. Dejme ale tomu, že silný je – ospravedlňuje to, že se někdo dokáže vypořádat se strastí a zotavit se z ní, vystavení toho člověka strasti (nebo jejímu riziku) v první řadě?

Jádro téhle výmluvy ve skutečnosti spočívá v tom, že jeden člověk staví druhého – kterého nezná a nemá s ním žádné zkušenosti (protože neexistuje, ale bude existovat, pokud ho ten člověk zplodí) – do situace, ve které bude vystaven velkému utrpení a pak umře, a ospravedlňuje to tím, že řekne „Myslím, že to snese.“ To vše jen aby si ten člověk mohl užít „přínosy“ života... věci, které nebyly v jeho možnostech a po kterých netoužil, než existoval, protože nebyl nikdo, kdo by mohl mít možnosti nebo touhy.

#53 – Proč bych měl(a) něco obětovat a vzdát se tolika věcí ve svém životě, abych zabránil(a) utrpení někoho jiného?

Ve své sebestřednosti si tahle výmluva plete prevenci utrpení a jeho vytváření. To, že někdo nezplodí děti, nepředchází utrpení, jen ho nevytváří. Tenhle omyl vychází z předpokladu, že stvoření nových lidí je neutrální čin. Zatímco mnoho z nás se učilo takhle myslet v rámci své výchovy, pravdou je ve skutečnosti pravý opak. Nestvořit nového člověka je nečinnost, stvoření člověka je pozitivní (ne v morálním významu slova „pozitivní“) čin. Z pohledu tohoto nového rámce nyní můžeme pochopit, že nestvořit nového člověka nepředchází utrpení, jednoduše utrpení nevytváří (protože to utrpení by existovalo, jen pokud bychom k tomu činu fyzicky přistoupili). (Abychom předešli utrpení, museli bychom vynaložit úsilí, abychom zasáhli a zabránili vzniku utrpení, které by bývalo vzniklo, pokud bychom bývali nejednali.) Analogicky, kdybych byl někým, kdo nešikanuje ostatní lidi na svém pracovišti pro své vlastní potěšení, bylo by zvláštní, kdybych tvrdil, že „zabraňuji utrpení“ tím, že nikoho nešikanuji; správná formulace – jako s nevytvářením nových lidí – je, že když nešikanuji lidi, jen to nevytváří utrpení.

Další část téhle výmluvy, na kterou je třeba se zaměřit, je myšlenka, že nemít biologické děti je oběť. Zatímco můžeme mít s lidmi soucit a chápat, že něco (tj. biologičtí potomci), co stavěli do středu svého života, jim možná proklouzává mezi prsty, musíme být neústupní. Nemít biologické děti by nemělo být považováno za oběť, stejně jako jakékoliv další etické činy nebo jejich absence by neměly být považovány za oběť. Například by nemělo být vnímáno skrze pojem „oběť“, pokud někdo nebude jednat na základě své sexuální touhy, když ten druhý člověk s aktem nesouhlasí. Ke smůle toho člověka není jeho touha uspokojena, ale skutečnost je taková, že jeho touha by (v tomto případě) mohla být uspokojena jen neetickým způsobem – takže prostě bude muset zůstat neuspokojena; ale je tu dobrá zpráva! Pokud někomu opravdu moc záleží na představě výchovy potomka, je tu vždy ta „druhá nejlepší“ (z pohledu někoho, kdo chce stvořit nového člověka) možnost: adopce. Po celém světě jsou miliony dětí (také vezměte v úvahu zvířata), které už byly stvořeny a které přesto zůstávají bez stálých opatrovníků.

#54 – Jste jen slabí lidé, kteří se nedokážou vypořádat se životem, a snažíte se zabránit nám silnějším lidem, abychom prosperovali.

Tahle výmluva není výmluvou, je to jen urážka a popravdě by měla být ignorována. Ale když už vyvracíme reakce lidí na antinatalismus...

Význam slova „slabý“ se pravděpodobně v tomhle kontextu nevztahuje k fyzické síle, ale spíše k emoční nebo psychické síle, kterou může někdo disponovat, aby snesl tu řadu náročných situací, které život obsahuje. Podle tohoto, nebo vlastně jakéhokoliv standardu nejsou antinatalisté jako skupina slabí. Někteří antinatalisté budou slabí, ale jiní budou velice silní – stejně jako natalisté se budou pohybovat na spektru odolnosti. (Mimoto by člověk, který používá tuhle výmluvu, mohl zplodit potomky, kteří jsou v jeho vlastních očích „slabí“ – myslel na tohle, než je zplodil?) Když se podíváme na podstatu toho, co říkají antinatalisté, často upozorňují na kruté, nespravedlivé a hrůzostrašné věci, které se lidem mohou stát. Časté přemýšlení a mluvení o těchto věcech může být těžké a vyžaduje jistou odolnost, aby to člověk dokázal. K tomu přidejte stálé připomínky utrpení, kterým antinatalisté čelí pokaždé, když kamarádka radostně oznámí „Jsem těhotná.“ V tomto smyslu jsou antinatalisté silní, ale samozřejmě tohle všechno existuje na spektru jako u každého – antinatalista neantinatalista.

Dále poznamenáme, že mnozí antinatalisté stvořit děti chtěli, než změnili svůj názor, dokonce na tom stavěli svůj život. Mít schopnost přijmout nové informace, které protiřečí vašemu pohledu na svět, uznat, že jste neměli pravdu, a změnit svoje budoucí chování, které tímto bude v nesouladu s tak silně pociťovanými současnými touhami, může být velmi těžké.

#55 – Proč se nezaměřujete na odrazování chudých od plození dětí? Mají spoustu dětí, my bohatší máme dětí méně!

Zastánce téhle výmluvy možná doufá, že se to bude jevit jako nabídka „pragmatické strategie“, ale pravděpodobně můžeme předpokládat, že se ve skutečnosti jedná o pokus přesměrovat pozornost od svých individuálních činů a povinností k činům a povinnostem lidí v dalekých krajích.

Poznámka: Stojí za to na počátek uvést na pravou míru, že antinatalismus je postoj proti vytváření vnímajícího života, ne vnímajícího života, který fyzicky nabývá podoby jisté podskupiny jednoho druhu (Homo sapiens) – ať je to skupina náboženská, ekonomická nebo rasová (a tak dále).

K tématu: je možné, že člověk, který vyslovil tuhle výmluvu, tak učinil kvůli zastaralým stereotypům, které nezahrnují informace o současných empirických faktech z oblasti demografie (věda o lidských populacích – včetně jejich plodnosti). Když někdo mluví o „chudých“, jejich schéma je z hlediska populace možná v podobě zemí se středními příjmy jako Indie, Bangladéš a Čína, ale průměrná plodnost těchto zemí je v tomto pořadí 2,18, 1,99 a 1,7 [1]; ve skutečnosti je plodnost Číny nižší než ve Velké Británii a Spojených státech amerických [1]. Takže než budeme ukazovat prstem, možná by bylo moudré nejdřív zkontrolovat empirická data populací, na něž ukazujeme.

Přestože je veřejné chápání našich současných demografických podmínek pravděpodobně zastaralé, nepopírá to fakt, že jsou na světě pořád země či oblasti, kde je průměrná plodnost pořád významně vyšší, než celosvětový průměr; jsou to většinou země afrického kontinentu s nízkými příjmy [1]. Neměli bychom se tomuto faktu vyhýbat, ale měli bychom potvrdit, že démonizace těchto populací není etická ani vhodná. Příčin těchto nadprůměrných hodnot plodnosti může být široká škála – od novorozenecké úmrtnosti po omezený přístup k efektivní antikoncepci – a pokud je uznáme, můžeme kolektivně podporovat strategie a kampaně, které se na ně zaměřují, a tedy pomoct ke snížení porodnosti v těchto oblastech.

Zatímco demografie je zajímavé téma k diskuzi, jde převážně o odvedení pozornosti od etických povinností člověka, se kterým mluvíme. Pokud ten člověk chce (nepřímo) dělat z jiných lidí v těžké životní situaci obětního beránka pro své vlastní rozhodnutí plodit děti, pak to bude muset přehodnotit a přijít s jinou výmluvou.